Proč jsem se rozhodla začít organizovat ženské kruhy? Jednoduše proto, že to je něco, co mi tady chybí. Chybí mi sdílení v kruhu podobně naladěných žen, společný smích, pláč, radost, tanec, posvátno.
Ten, kdo neumí výt, nenajde svou smečku.
Tento citát z knihy Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés jsem si zapsala do deníku už před téměř 10 lety, kdy jsem knihu četla poprvé. Tehdy ve mne kniha rozezněla strunu nespoutanosti a zažehla první plamínek touhy po divokosti, po přirozenosti, po tom jít až na dřeň, zjistit, kým jsem a naplno to žít.
Do ohně jsem porůznu přikládala. Někdy jsem na něj zapomněla, téměř vyhasl a jen doutnal. Zato jindy hořel pěkným plamenem a já se u něj mohla hřát. Nyní však cítím, že chci, aby z něj byla pořádná vatra, která mi bude svítit na cestě do temnoty. A která pomůže zažehnout oheň divokosti ve všech ženách, které o to stojí.
A protože věřím, že se po světě potuluje víc osamělých vlčic, které hledají svou smečku, tak vyji, abychom se našly.
Live by the Sun, feel by the Moon
A kdy vlci nejvíce vyjí? Při svitu Luny, a i proto jsem zvolila název "Měsíční stezka". Luna pro mne symbolizuje ženský prvek, cit. Mění se v průběhu měsíce stejně jako žena. Také osvěcuje temnotu nevědomí. Její světlo však neoslňuje, ale měkce svítí na cestu do nitra, proto "Cestou k sobě svítila mi Luna".
Těším se na vás milé vlčice :).